Často se stává, že když nějaký náhodný kolemjdoucí vidí traceura v akci, okamžitě usoudí, že parkour je velice nebezpečný a že je jen otázkou času, než se parkourista vážně zraní. Času měřeného v minutách. Samozřejmě se velice mýlí a všichni víme proč: dovednosti, které jsme získali lety tréninku, nás nemohou najednou zradit. Naučený pohyb se stává jednoduchým jako chůze, můžeme se na něj spolehnout. Kolemjdoucí si toto ale neuvědomuje a do naší pozice zobrazuje sám sebe. Jelikož ví, že by se zranil, předpokládá to samé o nás. Může to být velice frustrující zkušenost. Je z části důvodem, proč nám bývá zakazováno dělat „nebezpečné“ věci, které sami považujeme spíše za zdroj zábavy, například lezení na lešení a komíny. Nicméně jsme se již naučili s tímto přístupem pracovat a nejedná se o nic, co bychom nedokázali obejít.

Smutné ale je, že se tak neděje jen v případech, kdy člověk vidí nějaký pro něj nepochopitelný akrobatický kousek. Je to obecnější problém. Je to neschopnost uvědomit si, že člověk se dokáže ve věcech zlepšovat, že se dokáže učit. Zvláštní ale je, že se týká jen některých oblastí života. Typický je právě příklad s parkouristou. Něco nedokážu a automaticky předpokládám, že to nedokáže ani nikdo jiný. To je ale absurdní, vždyť málokdo dokáže opravit auto, to ale neznamená, že neexistují automechanici. Nejhorší situace nastávají, když nějaký laik mluví do složité problematiky. Opět předpokládá, že jeho názor je stejně validní, jako názory expertů, protože z nějakého důvodu opomíjí význam jejich letitých zkušeností a praxe. A aby situace byla ještě komplikovanější, experti často bývají benevolentní, snaží se hledat smířlivou cestu nebo dokonce kompromisy, místo aby laika přinejmenším ignorovali. Čím důležitější otázky se rozhodování týká, tím více do ní zasahují nezasvěcení lidé, přitom by měl platit pravý opak. Důvodem jsou emoce a sebestřednost. V případě opravy auta člověk dokáže používat chladný rozum a proto samozřejmě povolá experta, aby mu auto opravil. Když ale přijde na něco, co jej děsí, chová se iracionálně. Mluví politikům do rozhodování o běhu celého státu, nadává na rozhodnutí guvernéra národní banky a zakazuje lékařům, aby podávali vakcíny jeho dětem. To vše proto, že se bojí o svoji budoucnost a v tu chvíli jde stranou všechno ostatní. A přiznejme si, každý se takto velice často chováme, i když si to mnohdy neuvědomujeme.

Mistr sochař

Na tom ovšem není nic zvláštního. Jsme lidé, zvířata, ovládá nás pud sebezáchovy. Někteří ale dokážou být mnohem rozumnější než jiní. Vědí, že jejich názor nestojí ani za zmínku. A jak to vědí? Jednoduše proto, že jsou v něčem dobří. Ať už se jedná o jakékoli řemeslo, umění, sport či vědu, být v něčem dobrý přináší kromě těch očividných i několik méně zřejmých důsledků. Takový člověk totiž velice dobře chápe, čeho je možné dosáhnout dlouholetým učením a praxí. Každý mistr ve svém oboru si velice dobře pamatuje, jaké to bylo, když neuměl nic a uvědomuje si, že to lze změnit. S trochou představivosti pak také pochopí, že to stejné samozřejmě platí pro všechny ostatní obory. Je to malý logický krok, ale znamená mnoho, změní celý náhled člověka na svět kolem něj. Nejen že díky němu získá důvěru v ostatní lidi a jejich schopnosti, ale přestane také pociťovat touhu jakkoli se angažovat ve věcech, kterým nerozumí a plně se soustředí na svůj vlastní život, protože ví, že právě tak společnosi pomůže nejlépe – když bude v něčem dobrý.