Mnohokrát se mi stalo, že jsem si na něco nedokázal odpovědět. Řešil jsem problémy se školou, se vztahy, s tréninkem… ale většinou jsem po čase na to správné řešení přišel, nebo už nemělo cenu se tím dál zaobírat. Jsou však otázky, na které si odpovědět jednoznačně nedokážu, nevím, jak si s nimi poradit. A jsou to ty, které se mi vrací pořád dokola a zasahují do všech životních oblastí. První z nich zní: Můžeme ovlivnit to, co skutečně chceme?

S touhle otázkou se setkávám už nějakou dobu; poprvé jsem o ní začal přemýšlet, když jsem se na začátku minulého roku rozešel se svou tehdejší přítelkyní, podruhé mě napadla, když jsem nasadil tvrdý trénink po FAM JAMu a nepřinášel mi výsledky, přestože jsem v něm vytrval docela dlouho. Co se týká prvního případu, nechci zabíhat moc do podrobností, ale hlavní příčinou rozchodu byl můj nedostatek zaujetí. Abych to napsal nějak srozumitelněji, po nějaké době vztahu jsem se musel nutit, abych vůbec s přítelkyní trávil čas. Spojovalo nás tančení, které mě pak nebavilo a cítil jsem k němu nechuť, protože mi nešlo a necítil jsem se při něm dobře. Přítelkyně si pochopitelně po nějaké době mého chladu všimla a začala mě obviňovat z toho, že se k ní chovám bezohledně a na ničem mi nezáleží… Jenže co jsem měl dělat? Chtěl jsem mít radost a užívat si každý okamžik, kdy jsme byli spolu, chtěl jsem, aby mě bavilo tančení a zlepšoval jsem se, chtěl jsem být v životě spokojený, aby nemusela trpět mou špatnou náladu, ale nevěděl jsem, co s tím. Tehdy jsem si začal klást otázku, jestli to, co člověk chce nebo nechce, se dá vůbec ovlivnit.

Druhý případ nastal po FAM JAMu (celý článek zde). Byl jsem připravený změnit si život a docílit toho jsem chtěl skrze vybroušenou vůli a tvrdou disciplínu. Zpočátku šlo všechno skvěle – zlepšila se mi fyzická kondice, každý večer jsem se protahoval a za krátkou dobu dosáhl (pro mě) skvělých výsledků. Ale časem se to zhoršovalo, podobně jako vztah. Do tréninku jsem se musel nutit, což pro mě zpočátku díky železné vůli nebyl problém, ale po nějaké době jsem naprosto znechucený a zoufalý přestal.

Oba případy mají jedno společné – problém spočíval v tom, že jsem lpěl na něčem z minulosti, co pro mě později nemělo význam. Jinými slovy, nepřízpůsoboval jsem se situaci, ale paličatě si stál za svým. Což mě nakonec mrzelo v obou případech. Co je tedy příčinou? Odpověď je jednoduchá – neustálá proměnlivost. Všechno potřebuje vývoj a v mém případě jsem se octl v mrtvém bodě, kdy jsem tento vývoj brzdil tím, že jsem jej prostě nepřijímal.

Což mě přivádí k otázce číslo dvě – za co všechno neseme odpovědnost? Pokud jsem se rozešel s přítelkyní, která mě vinila z toho, že jsem jí tím ublížil, ale já naopak cítil, že jsem udělal správnou věc, na čí straně je chyba? Kdyby bylo přece po mém, tak jsme stále spolu a šťastní, ale co můžu udělat pro to, abych přesvědčil sám sebe, že je to skutečně to, co chci?
Nebo naopak v případě tréninku, neustále kolem dokola slýchám motivační slogany, že kdo chce, tak může změnit svůj život a dokázat cokoliv, případně že Sahir (Zony, Fortn, Ilabaca, kdokoliv…) toho za stejnou dobu tréninku dokázal daleko víc, než já, takže si za to můžu sám. Jistě, na první pohled je to jasné, oni dřou a já ne. Ale když jsem si zkusil opravdu tvrdý trénink a zjistil jsem, že není pro mě a nemám po něm výsledky, jaké bych očekával, je to skutečně moje chyba? Jak mám CHTÍT?
Odpověď na tuhle otázku jsem nenašel, stejně jako nějaké srozumitelné vysvětlení, proč tomu tak je. Momentálně se snažím udržovat někde ve zlatém středu – mít dostatečnou vůli na to, abych mohl učinit svá rozhodnutí, ale činit je jedině tehdy, když cítím, že jsou opravdu správná.