Call to Arms by Chris ‚Blane‘ Rowat

Překlad – Patrik ‚Pag‘ Gabryš

Zkusil jsem se podívat na parkour z neutrálního pohledu, tak jako bych o něm nikdy nic neslyšel. Kdyby mi teď bylo 17, co bych si o parkouru pomyslel?

Nejprve se však podívejme, jak jsem viděl parkouru v roce 2003, kdy mi těch 17 opravdu bylo. Parkour pro mě představoval:

Výjemečnou a úzkou skupinku lidí, kteří perfektně kontrolují svůj pohyb a kladou důraz na každý jednotlivý čin.

Houževnaté bojovníky, kteří v tréninku nechali svou duši a odvážně čelili jakékoliv výzvě. Vůbec nezáleželo na tom, zda výzva byla fyzická, technická nebo psychická.

Vzkvétající a úžasnou komunitu, která si vážila těch, kteří šli ve stejných šlépějích před nimi.

Systém tréninku, který rovnoměrně kladl důraz na všechny části parkouru.

Lidi, kteří chtějí trénovat po zbytek života, a ne pár měsíců.

Co vidím nyní v roce 2012, kdy je mi 26?

Obrovský nárůst lidí věnujících se parkouru.

Velké skoky.

Špatné dopady.

Soutěžení.

Hrstku lidí, kteří stále lpí na tradičních metodách tréninku a váhají nad tím proč to dělají…

A hlavně, odklon od původních hodnot parkouru.

Za tohle všechno jsem samozřejmě zodpovědný, stejně jako všichni ostatní z mojí generace. Všichni jsme stáli stranou a nechali jsme parkour bez kontroly vyvíjet se na internetu, aniž bychom řekli: „Hele počkejte chvilku, tohle všechno je sice pěkné … ale kde jsou ty ostatní části parkouru, které máme tak rádi? Tak kde jsou?“

Když trénuji ostatní, snažím se původní hodnoty parkouru předávat dále a vím, že mnoho zkušených kluků a holek dělá to samé, ale to už bohužel dále nestačí. Pokud chceme tyto hodnoty udržet živé, musíme začít pracovat daleko více.

Pamatujete si na dobu, kdy vůbec nezáleželo na tom, jestli doskočíte tak daleko jako někdo jiný? Co je jakýkoliv skok, ať už malý nebo velký, bez dobrého dopadu? Kdy se zlepšování vašich výlezů, kliků ve stojce, maximálního počtu dřepů, chůze po 4 nebo mrtvého tahu stalo méně uspokojující než zlepšování vašeho running precisu?

Fyzické výzvy nejsou v parkouru žádnou novinkou, provázejí ho vlastně již od jeho vzniku. Ne však nadále. Fyzické výzvy (a dokonce i fyzický trénink) se staly v parkouru ohroženým druhem.

Parkour, díky odklonu od původních hodnot, již dále neposkytuje takovou možnost zjistit, co v nás je. Jaká je naše fyzička a technika, jak jsme na tom po psychické a emoční stránce.

Parkour už není o tom, zda dokážeme zaběhnout do jiného města a zpátky před soumrakem či zda dokážeme s kamarádem vytlačit auto až na kopec. Už dávno nevidíme hodnotu ve schopnosti skočit na vlhký strom, abychom zachránili našeho přítele, který na něm uvízl. V šiřší perspektivě je nyní parkour jevištěm pro talentované, možností ukázat světu, že doskočím dále než kdokoliv jiný. Některé věci jsme dokonce dotáhli do extrémů. Jsme schopni letět přes půlku světa, abychom skočili ten samý skok, co ten chlapík ve videu. Ale pozor! Přidáme k němu ještě side-flip.

Kdo přišel s takovýma kravinama? Kdy jsme se na podobné blbosti začali tak zaměřovat? Kdy v parkouru začlo záležet na tom, zda doskočím dále než jiný? Odkdy se cílem stalo jít na ven a napodobovat pohyby ostatních? Nerad to říkam, ale byli jsme to my, kdo s tím přišel.

Přikládám video Jesse Owense z roku 1936, na kterém skáče skok daleký dlouhý 26 stop.

To je i na dnešní standart opravdu velký skok! Daleko větší než jakýkoliv traceur skočil mezi dvěma zídkama. Tak proč je parkourová komunita (a vlastně celý svět), tak oslněna tím, že někdo skočí 18 stop? Protože je tak statečný, že to skočí i mezi dvěma zídkama nebo ve výšce? V mnoha případech překonáváme strach jen proto, abychom se stali nesmrtelnými prostřednictvím videa na Youtube, překonáváme strach jen proto, aby se na nás mohli podívat tisíce lidí sedících před obrazovkou v pyžamu.

Věřím tomu, že většina lidí, co čte tento článek, bude souhlasit, že parkour není parkourem bez určitých hodnot. Hodnot jako je odvaha, rozhodnost, odolnost, síla, disciplína, obětavost a dlouhobost tréninku. Hodnot jako je pokora, nesobeckost, jednota.

Je mnoho způsobů, jak můžeme pomoct naši disciplíně. Jak inspirovat příští generaci k tomu, aby za parkourem neviděla jen velké skoky.

Trénujte, komentujte videa, nahrávejte své vlastní, pište články, trénujte ostatní, povídejte si a cestujte! Ubírejte se cestou, jakou by se podle vás měl traceur ubírat. Reprezentuje svou cestu! Buďte jí!

Skvělou možností k růstu jsou výzvy. Učí nás čelit obtížím a překonávat je. Ať už ve formě překonání náročného skoku, či vlastního strachu.

Výzvy mohou být technické, jako např. opakování running préca na tenké zábradlí s perfektním dopadem 3x za sebou, 10x za sebou. Padesátkrát. Nebo mohou být třeba fyzické.

Veskrze nezáleží na tom jaký typ výzvy to bude. Důležité je čelit výzvam pravidelně, abychom měli možnost zjistit, co v nás je. To je ostatně hlavní náplní parkouru.

Pamatujte však, že výzvy nejsou výzvy, pokud věříte, že jste schopni je zvládnout. Čelte výzvám a stane se z vás silná osobnost.

Pokud chceš opakovat skok na zídku pokrytou mechem, tak dlouho dokud to nebudeš schopný skočit i poslepu, tak fajn. Nejsi v tom sám můj příteli. Půjdu do toho s tebou. Ale víš co, zopakujme si to radši 50x, jen pro jistotu. A jedno opakování navíc za ostatní, co se k nám nemůžou připojit. To bude pro nás oba daleko přínosnější, než kdyby jeden z nás skákal a druhý držel kameru.

Poslední věcí, o které bych se chtěl zmínit je dlouhodobá udržitelnost tréninku. Lidé si často neuvědomují, že 19-letý kluk, co skočí 18 stop po roce tréninku, nebude schopen trénovat po celý zbytek života. Uznávám, že jeho výkon je působivý. Na mě však dělají dojem spíše lidé, kteří trénují podle hesla „Být a vytrvat“. A to proto, že budou trénovat dalších 10, 20 let! Pořád silní, pořad trénující, pořad zkodonalující se. To jsou hodnoty, kterých jsem si vážil i v roce 2003. Trénujte tedy tak, abyste mohli trénovat i za 20 let.

Nenechme parkour zaniknout. Další generace by v takovém případě nemohla zakusit to, co jsme zažili, když jsme my objevili parkour. Jsme nyní menšinou, ale pořád nezanedbatelnou částí lidí, kteří o sobě tvrdí, že se věnují parkouru.

Tento článek je voláním do zbraně pro všechny, kterým na parkouru záleží. Čas na změnu nastal právě teď! Vraťme se k tomu parkouru, který jsme tak milovali.