Předem chci upozornit, že tento článek nemá za cíl posbírat všeobecné informace a povrchově čtenářům nastínit, co se skrývá pod pojmy zmíněnými v titulku. Článek vychází z mé vlastní zkušenosti a připouštím, že je do značné míry subjektivní. Na druhou stranu mám ovšem za to, že jako člověk, který trénuje přes čtyři roky a byl právě těmito aktivitami výrazně ovlivněn, mám co říct.

Ale abyste si nejprve mohli udělat alespoň přibližnou představu, pokud jste ani jeden z pojmů „parkour“ či „freerunning“ neslyšeli, obecných definic bude i přesto potřeba. Parkour je disciplína, při níž se člověk učí pohybovat ve svém přirozeném prostředí (ve většině případů město) a užívá přitom pohybů jako běhání, skákání, šplhání či pohybu po čtyřech. Tréninkovým mottem je „Être fort pour être utile“, což v překladu znamená „Buď silný, abys byl užitečný“ a odkazuje k „Méthode naturelle“ Georgese Héberta, na jejichž principech je založena například i gymnastika.  V tomto kontextu tedy nemusí překvapovat, že má parkour velmi blízko ke gymnastickým cvikům, alespoň co se týká základní pohybové průpravy.

Problémem je však to, že parkourová definice všestranné průpravy je tak obecná, že se nedá přesně vymezit. Můžete rok jen běhat, posilovat, pracovat na své kondici a přesto děláte parkour. V souvislosti s touto nezařaditelností vznikají často četné dohady, kdy jedna strana např. tvrdí, že nejsou salta parkour, protože neslouží k rychlému a efektivnímu pohybu, a druhá tomu odporuje, protože se jedná o rozšiřování pohybového aparátu. Dost záleží tedy na úhlu pohledu, bereme-li parkour jako souhrn technik určených pro efektivní pohyb prostředím, nebo jako obecnou tréninkovou průpravu, která by měla člověka rozvinout po všech stránkách.

Druhý pojem, free running, vznikl právě jako reakce na velkou obecnost parkouru. Liší se od něj pouze myšlenkou – free running je brán jako volnost pohybu a vyjádření se skrze něj. Stručně řečeno, parkour je tréninková metoda a free running forma umění, která používá (nejen) parkourové techniky. Většina trénujících lidí tyto rozdíly však neřeší a věnuje čas raději samotnému pohybu. Tímto bych tedy uzavřel kapitolu definic a pojmů, protože se v ní mnohokrát neorientují ani samotní „skákači“.

K parkouru jsem se dostal v patnácti letech. Tou dobou jsem zrovna končil devátý ročník na základní škole a hlásil se na Gyby. Byl jsem poněkud nešťastně odmítnutý slečnou, k níž jsem po delší dobu choval náklonnost a potřeboval se z toho nějak vzpamatovat. V době, kterou popisuji, moji dva spolužáci a zároveň kamarádi, kteří skákali už nějaké tři roky a já je za to velice obdivoval, chtěli natočit video a zaznamenat, co umí. Coby jejich kamarád a nadšenec (jak do točení, tak do jejich aktivit) jsem se jim nabídnul jako kameraman.

Přestože se nevyjádřili jasně, začal jsem jezdit po celém Brně a hledat místa, kde by mohli něco skočit. Když jsem se jich pak asi po týdnu zeptal, jestli se mnou počítají, řekli mi, že nechtějí, aby video před zveřejněním někdo viděl a že si jej natočí sami. Byl jsem z toho rozmrzelý, ale jeden z kamarádů se mě zeptal, proč si parkour nezkusím sám, když jsem do toho tak nadšený.

Něco vám o sobě řeknu. Do svých patnácti let jsem byl naprostý sportovní anti talent. Veškerý svůj volný čas jsem trávil hraním online RPG her, kde jsem si s lidmi rozuměl daleko lépe než ve škole a mohl jsem něco dokázat. Chodil jsem sice do volejbalové třídy, ale na zápasech jsem se dostal do pole svátečně a mým hlavním úkolem bylo zahřívat lavičku. Při svých sto osmdesáti centimetrech jsem vážil něco přes padesát kilo a měl problém udělat víc jak sedm kliků. Představa, že bych se měl začít věnovat něčemu takovému, byla naprosto směšná.

Přesto mě však kluci přesvědčili a již druhý den mě učili správné technice běhu a základním přeskokům. Byl jsem naprosto nadšený a z každého nově naučeného pohybu měl ohromnou radost.

Jak jsem začal pronikat do parkourového světa, seznamoval jsem s novými lidmi. Zpočátku jich byla hrstka, po čase několik desítek a v průběhu let až několik set. Člověk, který mě však výrazně ovlivnil již zezačátku, byl můj bývalý spolužák ze základní školy a zároveň student osmileté klasické větve na Gyby.

Byl jedním z těch, kteří nejprve sháněli informace a až poté je uplatňovali v praxi. Skrze něj jsem se dozvěděl, že má parkour svoji historii a dokonce i filozofii. Otevřel se mi nový svět, přestal jsem se věnovat parkourovým technikám a jednotlivým skokům a začal pracovat na svojí fyzické kondici. Každý večer jsem chodíval běhat, s pár dalšími kamarády jsme vedli posilovací tréninky a výsledky byly ohromné. Do měsíce jsem namísto původních sedmi kliků udělal v kuse třicet, tělocvikářem jsem byl vybrán, abych šel za školu běžet Pohár rozhlasu na ZŠ Laštůvkové.

Bylo to poprvé, co jsem běžel patnáctistovku. Z dvanácti závodníků jsem skončil sedmý, po doběhnutí jsem se svalil do trávy a byl rád, že jsem to vůbec uběhl. Všechno se mi podezřele dařilo, jakoby mě vedla nějaká neviditelná ruka a já se stával člověkem, kterým jsem se měl stát. Zlepšila se mi dokonce skolióza, kvůli které jsem předtím nemohl sportovat v plném rozsahu. A pak přišla doba, kdy mě to všechno přestalo bavit, a vrátil jsem se ke hraní na počítači.

Asi po měsíci mě spolužáci, kvůli kterým jsem začal trénovat, vytáhli ven, ať si jdu zaskákat. Ze své nově nabyvší kondice jsem toho ani po takové době moc neztratil a co mi předtím dělalo problém bylo nyní hračkou. Opět mě to chytlo a o letních prázdninách toho roku jsem natočil i první video, na které jsem i přes mizerné výkony byl patřičně hrdý.

https://www.youtube.com/watch?v=1LzaTACZg6o (odkaz na video)

Podrobnosti, které zde rozepisuji, jsou pouze doplňujícím kontextem k tomu, co jsem zmiňoval na začátku. Když jsem pracoval na své fyzické kondici, dělal jsem vlastně parkour, přestože jsem neskákal. Když jsem potom začal jenom skákat a naopak nepracoval na své výdrži a síle, dalo by se to označit spíše za free running – chodil jsem trénovat, protože mě to baví a naplňuje. Mezi těmito dvěma směry jsem pendloval víceméně neustále, akorát se pak jednotlivá časová období prodlužovala. A čím hlouběji jsem pronikal do jednotlivých tréninkových metod, tím se mi pohled na trénink stával komplexnějším.

Časem jsem přicházel na to, jak parkour uplatnit v běžném životě. Když se vysloví spojení „parkour v praxi“, většina lidí si představí útěk – v lepším případě před rozzuřeným psem, v horším před policií. Tahle představa je ve skutečnosti naprosto mylná.

Smyslem tréninku není od problémů utíkat, ale naučit se jim čelit. Když zvládnu skočit dva metry na přesnost na zemi a skočil jsem to stokrát, proč bych to neměl zvládnout ve výšce dvou/tří/deseti metrů? Strach mizí tam, kde je dobrá příprava. Překonat jej s vědomím, že jsem na skok připravený, je už jen zkouškou důvěry. Můžete podotknout, že stát se může cokoliv a ani dobrá příprava nezaručí stoprocentní jistotu. To je pravda, ale i když skok nevyjde tak, jak bych očekával, jsem schopný jej zachránit, abych nespadnul dolů a nezranil se. Jak je to možné? Když se odhodlám odrazit a skočit, jsem si vědom toho, že do toho dávám sto procent. Jinak by mě strach nepustil a nebyl bych schopný se vůbec odlepit od země.

Každý skok je rozhodnutí, za které mám plnou zodpovědnost. I když by mě jistili kamarádi a chytali mě, kdybych padal, jak bude skok vypadat závisí vždy jenom na mě a na mé schopnosti rozhodnout se v pravou chvíli, a pak za moje rozhodnutí nést následky. Když spadnete, je to vaše chyba, protože jste to byli vy, kdo se rozhodnul nechat se ovlivnit strachem namísto soustředění se na samotný skok.

Dalším důležitým aspektem je vůle. Jak už jsem zmínil, budování kondice je důležitou součástí tréninku hned ze tří důvodů – s dostatečně silným tělem a správnou technikou se snižuje opotřebování kloubů, zvyšují se výkony a naučíte se používat svou vůli. Posilovací trénink však nespočívá v tom, že jde člověk do posilovny, hodinu a půl maká a doma se nají. Jedná se většinou o tří až pětihodinové tréninkové bloky, ve kterých je ústředním mottem „Être et durer“ – být a vytrvat. Nezáleží na počtu jednotlivých cviků, na jejich obtížnosti, důležité je, aby trénink všichni dokončili a navzájem si byli oporou.

Člověk má energii většinou první hodinu a půl, kdy pečlivě provádí jednotlivé cviky a všechno jde poměrně dobře. Ale skutečný trénink začíná tehdy, když si myslíte, že už víc nezvládnete. Například když všichni skupinově dělají třicet kliků bez pauzy – po hodinovém posilování toho máte plné zuby, ale překonáte to a požadovaný počet uděláte. Jakmile se ale blížíte třicítce, rozhodne se, že jich ještě uděláte o deset navíc a nesmíte to pustit. S vypětím posledních sil doděláte dalších deset kliků a pak vám kamarád vedle řekne, že ještě pět zvládnete.

Tak uděláte dalších pět kliků a těsně před tím, než se složíte na zem, k vám přijdou další lidi a povzbudí vás, že jeden klik navíc vám nic neudělá. No a jak jej uděláte, nevnímáte nic a jenom se chcete položit na zem, začnou vás ostatní hecovat, že když jste zvládli jeden, tak zvládnete i druhý… a z třiceti kliků je padesát.

Tímto způsobem se člověk naučí dvě věci – zaprvé, že limity jsou jen tam, kde si myslíte, zadruhé získáte nástroj, díky kterému jste schopní udělat téměř cokoliv. V tomhle tkví využití v praxi – když jsem schopný čtyři hodiny posilovat a jít sám proti sobě, co je pak za problém naučit se čtyři stránky textu na test z biologie?

Nechci vás již zatěžovat dalším výčtem mých osobních zkušeností, na kterých bych dokládal, v čem všem mě parkour ovlivnil, věřím, že dosavadní článek byl velmi vyčerpávající. Skutečností však je, že se mi díky tréninku změnil život a stal jsem se člověkem, jakým jsem si přál být. A vím, že se to mnohým ostatním může podařit také – stačí se rozhodnout.

Komentáře
  • retigate
    Odpovědět

    Testovací komentář