Předem chci upozornit, že následující úvaha vychází z osobních zkušeností a odráží tedy čistě můj osobní přístup k dané věci. Tyto odstavce se snažím psát pro lidi, kteří se aktivně věnují parkouru/free runningu, bez ohledu na věk a zkušenosti. Moje zpověď slouží především k tomu, abych nastínil pár určitých otázek a myšlenek a přiměl tak čtenáře tohoto textu k zamyšlení – nad sebou samotným, i nad aktuální situací, o které budu psát.

Od doby, kdy jsem začal trénovat (17.4.2009), prošla parkourová scéna v Česku poměrně rozsáhlým vývojem. Z úzké komunity desítek lidí se proměnila na impozantní masu v řádech tisíců trénujících, změnily (objevily) se informace o tréninku, začaly se pořádat workshopy pro veřejnost, reklamní zakázky a exhibice byly čím dál tím častější, postavila se první parkourová hřiště, založily se značky s parkourovým oblečením, letní parkourové tábory praskají ve švech a dokonce už jsou na parkour trenérské licence. Z uzavřené komunity se stala komunita otevřená. Otázka zní, co bude příště?

Dřív, než se vynoří pojmy jako parkourová akademie a soutěž, bych se chtěl pozastavit a porovnat mentalitu dnešních a tehdejších skákačů. Tehdy se hodně posilovalo. Většinu informací o tréninkové metodě parkouru sem do Česka přivezli Poláci u příležitosti meetingu v Ostravě, stejně tak i několik jedinců z Česka a Slovenska, kteří navštívili francouzské Lisses, místo zrodu parkouru, a trénovali se skupinou Yamakasi, kterou můžeme označit za průkopníky parkouru vůbec.

Základním mottem parkouru je ,,Etre fort pour etre utile“, volně přeloženo „Buď silný, abys byl užitečný“. Pokud se dá v české parkourové scéně mluvit o nějaké elitní skupince lidí s nejvíce zkušenostmi, pak to v té době byli tito jedinci, pro které trénink neznamenal pouze zábavu, ale především dřinu a disciplínu.

Protože se facebook teprve rozjížděl, internetová komunitní základna byla na fóru parkour.cz. Zde byly přehledně sekce pro začátečníky a dokola omílaná témata (boty na parkour, rukavice ano či ne, správná rozcvička, regenerace a výživa), výpisy tréninků ve městech a také galerie, kde trénující měli možnost podělit se s ostatními o svá videa či fotky z tréninků a dostat tak zpětnou vazbu.

Za důležité považuji zmínit i to, jací lidé se v komunitě shromažďovali. Pokud nepočítám pár jedinců odcházejících se zlomeným nosem a pošramoceným egem po pokusu o backflip (a ještě míň jedinců, kteří ten backflip opravdu uměli), většinu z parkour.cz komunity tvořili outsideři. Lidi, kteří se svým přemýšlením a přístupem vymykali běžné společnosti, kteří nebyli pochopeni a kteří (v mém případě) nevynikali v běžných sportech. Troufám si říct, že hlavním pojítkem mezi tehdejší parkourovou komunitou a novými členy byl vděk a trpělivost.

Co se týká mě osobně, vnímal jsem parkourovou komunitu jako zjevení. Všechno mi najednou připadalo jednodušší a jasné. Dostal jsem možnost na sobě pracovat, dělat něco, co ostatní obdivovali a co se mi neskutečně líbilo. Především jsem měl ale podporu od všech lidí v komunitě, které jsem měl okolo. Zkušenější mě učili nové věci a skutečně věřili, že se je dokážu naučit. Cítil jsem, že jim na mně záleží. A nechtěli za to nic. Věnovali jsme se společně tomu, co nás naplňovalo, co jsme milovali.

Postupně jsem k parkouru přiváděl víc a víc lidí. Všechny to hned pohltilo, s nadšením jsme chodili ráno i večer běhat a celé dny jsme trávili tréninkem a skákáním. Když jsme dotrénovali a po večerech jsme procházeli nočním sídlištěm, vylezli jsme někam na střechu a tam jsme si dlouho povídali, co všechno na sobě chceme změnit, co chceme umět a jací chceme být. Miloval jsem ty chvíle, kdy jsem někomu novému mohl představit svůj svět, tu energii, s jakou jsme šli na každý trénink, ten pocit, že jsem našel něco, co dokáže ostatním měnit život a dělat je šťastnými. Byl jsem parkourový sektář, věřil jsem, že to postupně změní svět.

Moje víra čerpala z předpokladu, že lidí, kterým parkour změnil svět jako mně, postupně přibývá a tu energii cítíme všichni stejně. První facka přišla, když jsem se v létě 2011 dostal na pár dní do Londýna a měl jsem možnost zatrénovat si na známých spotech. Netrvalo dlouho a natrefil jsem na partičku místních, kteří mohli být i o pár let mladší než já (bylo mi tehdy 17).

Ale něco bylo jinak. Překvapilo mě, jak se chovali k okolí. Ve městě ze srandy vráželi do lidí, součástí tréninku bylo naplno puštěné rádio (opravdu nahlas) a jakmile začalo pršet a my se schovali před vchodem lepšího hotelu, poměrně neslušně se obořili na vrátného, který nás přišel poprosit, abychom mezi sebou udržovali průchozí cestu pro ubytované.

Tehdy mě to poměrně zaskočilo. Kluci sice skákali a trénovali stejně jako já, přesto to ale byli úplně jiní lidé, než jsem znal z parkourové komunity u nás. Mezi Anglií a Českem byl (a je) však mimo jiné jeden zásadní rozdíl – parkour a free running zde mají o několik let delší tradici a jiné myšlenkové základy. Troufám si tvrdit, že až na výjimky (Parkour Generations) celá anglická komunita vyrůstala nikoliv na ústředních parkourových myšlenkách a mottu „buď silný, abys byl užitečný“, ale naopak pod hesly free runningu (podle slov zakladatele Sebastiena Foucana je free running „jiná metoda dělání parkouru“ – za účelem sebevyjádření). Pokud to mám v kostce shrnout, většina anglických skákačů začala s pohybem a technikami parkouru bez filozofie, bez možnosti vnímat poselství v tréninku stát se silnějším člověkem a být schopný pomáhat ostatním.

A postupně začal parkour zažívat boom. Kolem roku 2009, kdy jsem začínal, v Anglii už několik let fungovala mezinárodní značka Urban Freeflow, která mimo oblečení sdružovala na svém YouTube kanálu veškeré nové talenty z free runningové scény. O rok později dokonce začala vydávat první internetový PK&FR časopis vůbec (JUMP magazine). Problém byl však přímo u zdroje. UFF vedl člověk, který neměl s free runningem, natož parkourem v jeho čisté podobě téměř nic společného. Byl to zkušený byznysmen a fotograf, který dokázal vybudovat jednu z nejsilnějších vydělečných společností v rámci PK&FR komunity vůbec (do dnes nemá UFF obdoby).

V roce 2011 Urban Freeflow však skončila. Proč? Můžou za to Češi :) tedy ne tak docela.Ez (zakladatel UFF) se rozhodl svůj zlatý důl přeměnit na fitness akademii Flexdem Fitness. Když má člověk tučné konto a přes 200 tisíc odběratelů na YouTube, tak je to celkem dobrý základ (a věřte mi, že před čtyřmi lety bylo YouTubeu uživatelů opravdu o hodně méně). Ez však ke zrušení takto velkého kolosu potřeboval záminku, kterou odnesl čerstvě vytvořenýIn Motion tým. Jejich video „Czech in London“ údajně na kanále UFF někdo z nich nahlásil YouTube za porušování autorských práv (pokud se to stane třikrát, pak vám YT kanál zruší). Ez po tomto incidentu smazal ze svého kanálu VEŠKERÁ videa trénujících z celého světa, kromě lidí sponzorovaných UFF. Následně se na kanál přidaly asi tři parkourová videa a pak se na kanálu objevovalo jen fitness. Asi náhoda.11850517_1040877369263900_824667712511140016_o
credit: @JumpMagIssue20

Ve zmiňovaném roce 2011 přišel parkourový boom právě u nás. Zasloužily se o to mimo jiné dva týmy – In Motion a Urban Sense. Kluci se začali čím dál tím častěji objevovat v televizi, veřejnost byla fascinovaná a všichni to chtěli umět. Komunita se otevřela světu a pojmula několikanásobně větší množství lidí, než sama měla. Tito nováčci však už byli jiní, než před pár lety – do komunity začali vstupovat nadaní lidé, kteří za sebou měli řadu sportů a lákalo je zkusit si něco, co bylo relativně neznámé. Ve stejném roce se objevily videotutoriály na všemožné techniky a flipy a nově příchozí se je začali sami, bez vedení zkušenějších traceurů učit (jak jsem psal, dosavadní parkourová komunita byla poměrně malá, zkušenější lidí trénující podle francouzské metody mohli být maximálně v šesti větších městech, zbytek byli samoukové odchovaní na parkour.cz fóru).

A začali jsme nabírat podobnou vlnu jako tehdy v Anglii. Do komunity přibývalo lidí, výkony šly nahoru, myšlenky upadaly v zapomnění, nebo byly odsunuty stranou. Většina nováčků se rychle zlepšovala a divila se, jak nám mohlo trvat tak dlouho dostat se na naši úroveň. Omlouvá je to, že jsme zkrátka nebyli schopní pokrýt informacemi veškerou nově vzniklou komunitu, která si začala žít vlastním životem. Lidi zkrátka nevěděli, že parkour není olympiáda a neměří se doskočené stopy nebo počet vrutů ve vzduchu, že na tom nezáleží. Za dobu, co trénuji, jsem zažil spousti lidí přijít a odejít, většinou kvůli jednoduché věci – měli rychlý progress, zranili se a přestali. Vytrvalost a trpělivost, která dřív byla základem mého tréninku, u začínajících talentovaných lidí byly cizí pojmy.

Vrcholem změny a nárůstu komunity byly jamy, na kterých se začalo krást, kde se lidi večer opili a pozvraceli. Můžete mě mít za moralistu, ale toto bych si na parkourové akci v životě nedovolil. Nejsem svatý, taky jsem zažil chvíle, kdy mi nebylo nejlíp, ale respekt a ohleduplnost, které vnímám jako jedny z důležitých parkourových hodnot, by mi toto nedovolily.

Před pár lety bych u sebe bez zaváhání nechal přespat kteréhokoliv parkouristu, i pokud bychom se znali sotva den. Věděl bych, že jsme na stejné vlně, že jsme si prošli něčím podobným a spojují nás stejné hodnoty a pohled na svět. Dnes by to byl snad každý desátý člověk, ne-li míň. Stal se opak toho, v co jsme tehdy věřili, společnost pohltila parkour.

Jistě, jsme na relativně dobré cestě k tomu, aby se parkourová komunita rozrůstala dál a lidi měli větší možnosti trénovat. To je chvályhodné a jsem upřímně rád za každého, kdo se věnuje tomu, co ho baví. Ale odpovězte mi;

Proč lidi dnes trénují?

Čeho chtějí dosáhnout?

Co budou mít, až toho dosáhnou?

Jak dlouho jim trénink vydrží?

A k čemu jim bude, až přestanou trénovat?