Závody se organizují po celé zeměkouli, a mají několik levelů. Nejlehčím je Sprint (5+  km, 15 překážek), následuje Super (13+  km, 21 překážek) a posledním je Beast (20+ km, 26 překážek). Lehce mimo řadu běžných závodů stojí Death Race, který trvá 48 hodin a 90% závodníků ho nedokončí. Zde více než sedí motto Spartan Race: „YOU WILL KNOW AT THE FINISH LINE!“. A na jeden z těchto perfektních závodů mě nedávno Sponge pozval. Dnes již můžu říct bohudík!

Celá tato akce začala nevinným návrhem na Facebooku. Informace byly jasné. 18.5.2013, Spartan Sprint, Valčianská dolina (Slovensko), cena něco přes 600 Kč. Nemohl jsem se rozhodnout. Po zhlédnutí videí na Youtube jsem totiž VĚŘIL tomu, že tato soutěž je lehce za mými hranicemi. Věřil jsem chvástavým řečem na webu Spartan Race o tom, jak jsou jejich závody „tough and hard“.  Dlouhou dobu jsem tedy tápal na pomezí toho, zda jet či nikoliv. Až mě jednou na tréninku napadla podnětná myšlenka, vlastně jsem se sebou vedl takový vnitřní rozhovor. „Chlape, ty chceš jet příští rok do Lisses, a přitom se bojíš 5 kilometrového závodu s pár překážkami? Vždyť pohyb přes překážky trénuješ již skoro 4 roky. Pokud vzdáš tohle, tak v Lisses nemáš co dělat. Tam to bude daleko horší, a ty to moc dobře víš!“. Před tímto vnitřním hlasem jsem nemohl couvnout, a odepsal jsem Spongovi, že do toho jdu. Mimo nás se dále měli zúčastnit Lubo a Zdéňa. Během pár dnů jsme vyřešili organizační otázky ohledně startovného, dopravy, apod. A pak se nebezpečně začínalo blížit zaškrtnuté datum v mém diáři.

Ještě týden před závodem se obměnilo složení výpravy. Zdéňa kvůli maturitě nemohl, a tak ho nahradil Váša. Musím uznat, že v prvních chvílích to byl opravdový šok. Váša má za sebou již několik závodů, včetně maratónu, a bál jsem se, že to bude hnát zbytečně na soutěž. Strach byl zbytečný, vše nakonec bylo více než dokonalé! Váša si běžel svůj závod, a já s Lubem a Spongem jsme se dohodli, že poběžíme spolu. Byl jsem moc rád za týmové pojetí, za to že jsme „závodili“ dle parkourového ducha. Za to, že jsme si na začátku zařvali „Start together, finish together!“. Je to zvláštní, na první pohled se zdá, že parkour je velice individualistická disciplína. Po několika trénincích vám však dojde, že to tak vůbec není. Ba právě naopak…A takhle by to podle mě na parkourových trénincích mělo fungovat. Když přicházíte na trénink, už tam nejste sám za sebe, ale stáváte se členem tréninkové skupiny. Nejde o to, aby dokončil jeden, ale všichni… V tom je kouzlo parkouru.

Foto 212

Po hodině a půl zmatků kolem registrace, úschovy věcí a rozcvičky se již blížíme ke startu. Zbývá asi 5 minut, a my na sobě ještě nemáme načmáraná startovní čísla. Netrpělivě čekáme na lihovku, a v rychlosti na sebe čmáráme čísla. 3 minuty do závodu. Stavíme se na start. V rychlosti ještě objímám mamku, která nám dělá po celou dobu opravdu komplexní servis. 2 minuty do startu. Řveme motivační slogan: „Start together, finish together!“, a lidé kolem se na nás poněkud blbě dívají. Minuta do startu, začíná to vřít. Start! 200 lidí se vyřítí do bílého oblaku z dýmovnice. Váša mizí v mraku a až do cíle ho neuvidíme. Já s Lubem a Spongem volíme lehčí tempo, ale pomalu se probíjíme dopředu.

První překážka. Asi 100 metrů bahnem, uprostřed brod s ledovou vodou. Dosud jsem bahnem neběžel, a tak jsem netušil, jak moc je to náročné. Všichni kolem na vás navíc stříkají bahno, a tak jste krok od kroku těžší. Vybíháme z bahna a Sponge volá: „Počkejte, ztratil jsem botu!“. Chvílí čekáme, než si ji opět obuje a běžíme dále. Teď už značně ztěžklí! V botách cítím jen bahno a kamínky, nápis na triku z Parkour campu 2010 začíná být přes bahno nečitelný.

Přichází jedna z větších výzev. Vyběhnutí sjezdovky. Asi do půlky běžíme, zbytek již jdeme. Zjišťujeme, že na tom nejsme tak špatně, jak jsme si mysleli. Někteří lidé to jdou již odspoda! Ani nezkouší běžet…

Po vyběhnutí sjezdovky čeká překážka jako z parkourového nebe! Popravdě, pro traceury to má do překážky značně daleko. Přeručkovat lešení. Jedinou komplikací se ukázalo bahno na lešení, které krapet klouzalo. Ale nic, co by nezvládl úchop na obě ruce! Bez problému běžíme dále.

Krátká pasáž lesem, bez větších skluzů či výběhů. Dostáváme se na louku. Tři dřevěné zdi – přelez, podlez, prolez. Postupně překonáváme všechny zdi, opět pro traceura nic dramatického. Dokud totiž traceur používá své tělo, tak by problémy neměly nastat. Když však přijde na váhy, a sám vážíte 60 kilo, tak to začíná být opravdu „tough“.

Proběhneme loukou a remízkem, a dostáváme se na hlavní sjezdovku ve Valčianské dolině. Lubo už nás motivuje tím, že jsme na hlavní sjezdovce, a že je to cíle už kousek! Jaký omyl ???? Nejsme ani ve třetině…Přichází jedna z překážek se závažím. Bahnem máme tahat ocelovou kostku vážící kolem 20 kg. Prvně to zkouším, jako všichni ostatní, za řetěz. Kostkou ale téměř nehnu! Sponge je na tom podobně. Lubo už valí vepředu… Zkouším sundat bahno, a tahám znova. Hlavou se mi honí myšlenka, že tady se asi chvíli zdržíme. Nakonec odkoukám jiný způsob a začínám kostku přehazovat. Jde to o mnoho lépe, a během pár minut dokončuju okruh. Lubovi patří obrovský dík, protože místo aby běžel dále, tak nabízel pomoc jak mně tak i Spongovi. Ochotně s námi zůstával a dokonce bojoval za nás! Je to opravdový Traceur.

Přežili jsme další bahno, a běžíme loukou dále. Na řadu přichází odpočinkový skluz po skluzavce do bahnité vody. Otřepeme se, a pokračujeme přes tři malé zídky. Za vhodnou techniku volím speed, a v mžiku všechny tři překonávám.

Krátký běh, přeskok přes dvě zabahněné louže, a přelez dřevěné konstrukce. Po přelezu nastává krátký zmatek, kdy se Spongem běžíme dále, a nevidíme Luba. Po chvíli se vynoří s tím, že na nás čekal. Společně se noříme zpět do lesa.

Již dříve Lubo poznamenává, že je dobré skluzy v lese sjíždět a nesnažit se je zběhnout. Rovněž dodá, že přes některé říčky je lepší skákat préco. Od člověka, který viděl všechny díly Ultimate Survival si rád nechám poradit! Na konci závodu zjišťuju, že to byly tipy k nezaplacení.

Opouštíme les a vracíme se opět na louku. Ve starší budově překonáváme lezení na laně. Lubo si opět rád ztíží celý závod, a tak vyleze i lano určené pro ženy (s uzly). Nutno uznat, že tentokrát spíše jako omyl.

V lese překonáváme zavěšenou síť, a až nahoře mě napadá, zda z ní nemám hodit hasičák (gate vault). Myšlenku nakonec v zájmu svého kotníku raději zavrhuji a klušeme dále.

Vybíháme zpět na hlavní sjezdovku. Tentokrát ji však nesbíháme, ale postupujeme opět vzhůru! První překážka – 50 metrů plazení se v bahně pod ostnatým drátem. Tip pro všechny, co kdy ještě polezou pod ostnatým drátem: Nelezte uprostřed, ale soukejte se ke kraji. Uprostřed je totiž drát více prověšený, kdežto na kraji je drát výše – nemusíte se tedy tak krčit. Rovněž bacha na hlavy! Na drátu viselo pár vlasů, včetně několika mých ???? Celé plazení komplikoval fakt, že bahno bylo smícháno s kameny, a tak na nohou mám šrámy i v době, kdy toto píšu. Když však vedle sebe spatříte ženu, která se odvážně souká kupředu, tak jdou všechny výmluvy stranou…

Následuje bouldering. Ve své podstatě přelezení dřevené zdi s chyty a stupy. Opět překážka, která by pro traceura, obzvlášť lezce, neměla být žádný problém. Ten ale nastává ve chvíli, kdy vše neuvěřitelně klouže díky vrstvě bahna… Na vrchu celé konstrukce vás navíc motivuje ostnatý drát, a tak chytat se vrchu téměř nepřipadá v úvahu. Alespoň tedy pro mě ne, byli tam i borci, co na ostnatý drát kašlali a celé to prolezli zachycení za vrch konstrukce – po celou dobu s ostnatým drátem v ruce. Nakonec celou zeď prolezu klasicky po stupech, a zazvoním na zvonek. Po zběžné kontrole těla zjišťuji, že jsem přeci jen o ostnatý drát zavadil a z ruky mi prýští krev.

Po sérii relativně pohodových překážek však opět přichází překážka se závažím. A zase ta dementní ocelová cihlička! Do háje… Tentokrát je třeba ji zvednout na laně do vzduchu. Zkouším tahat za lano, a cihlička se ani neodlepí od země. Impossibru! Sponge je na tom opět obdobně, Lubo však jede jako drak. Domlouváme se tedy, že Lubo vytáhne ještě jednu navíc a my se Spongem si rozdělíme trest. Pokud totiž nejste schopni zdolat jakoukoliv překážku, přichází trest ve formě 30 angličáků. Každý tedy děláme 15 a rychle běžíme dále.

Hra s váhou nekončí. Nyní však jde o level dolů. Vzít si pytel o hmotnosti asi 10 kilo a oběhnout s ním kolečko do kopce. Jo to by šlo… Hledám vhodný pytel a vyrážím na výšlap. Po chvíli již zase vbíháme do lesa, překonáme pár přírodních útrap a vynoříme se opět na hlavní sjezdovce.

Přichází královská disciplína – hod oštěpem na cíl. Uznale se ptám, kolik máme pokusů. Navrhuju 3, rychle však dostanu odpověď, že máme pouze jeden pokus! Ani jeden z nás se netrefuje, stejně jako naprostá většina lidí, kteří si již odpykávají svůj trest ve formě 30 angličáků. Odcvičíme a běžíme směrem k cíli.

Po cestě ještě překonáme dvě překážky – přehazování velkých pneumatik a přeskok přes oheň. Bez větších obtíží. Zbývá poslední překážka – dostat se do cíle. Ten totiž chrání dva chlapíci s tyčemi, které mají na konci gumu. Těmi srážejí na zem všechny na cestě do cíle. Lubo běží první a protlouká se středem, v tu chvílí mě napadne, že zkusím kraj, a tak směřuju více do strany. V tom okamžiku mi ale jeden z borců strčí tyč přímo pod nohy, a já letím vzduchem. Dopadávám na břicho, těsně od nějakého lanka. Rychle se zvedám a běžím do cíle. V cíli nám sličné slečny předávají medaile. Medaile Spartan Sprint pro Sparťany. Upřímně, jsem na ní hrdý. Stejně jako jsem hrdý na to, že jsem doběhl. Jsem hrdý na Luba a Sponge, za to že jsme běželi jako tým. Bylo to skvělé, děkuju chlapi! J

V cíli následovalo několik fotek, vyzvednutí triček, banánů a vody. Umytí v ledovém potoce, piknik a prospaná cesta domů. A samozřejmě to, na co jsem se těšil již od prvního ledového bahna – teplá vana…

Odkazy:

Web Spartan Race – http://spartan-race.cz/

Album z našeho tripu na FB – https://www.facebook.com/media/set/?set=a.420592491373235.1073741826.100002674633929&type=3